Brexit je jenom ... trade-off.

PC nebo Mac? Televizi od Samsungu nebo od LG? Fotoaparát Canon nebo Nikon? Zůstat v unii či odejít? Koupit si Škodovku nebo Mercedes? Politik X měl ve věci Y rozhodnout tak nebo onak?

Všechny tyto volby mají jedno společné - neexistuje na ně 'správná' odpověď. Všechny znamenají jediné, to, co tak krásně vyjadřuje anglické slovo trade-off (dnes už takřka jako zpodstatnělé sloveso): vyměnit jeden set pozitiv a negativ za jiný.

Lidé si dnes často vůbec neuvědomují, že 100% řešení neexistují. Jedním z těch, kdo na tom nese vinu jsou média sama - novináři se (trochu v souladu se svojí rolí) při každé kauze dneška tváří, jako by oni byli ti jediní, kdo ví, jak to má vlastně být správně. Web s Facebookem v čele nám ukazuje mince vždy jen z té lícové strany, protože tak se každý snaží sám sebe prezentovat. A my už jsme dávno zapomněli, že jedno z dilemat pana ministra Hackera není jen o "morálnosti" a "etice" proti - z našeho pohledu přehnaného - trestu za naprostou hloupost jako je alkohol (což ale Kumránci vidí jinak!), ale také o "morálnosti" a "etice" zajistit práci, příjem a nějaký život pro 2000 pracovních míst. Pan ministr se totiž snažil zachránit zdravotní sestru Fionu McGregorovou před trestem bičování za pašování láhve Whisky v Kumránu, ale proti tomu stála Humphreyho snaha zajistit pracovní místa na průmyslové zakázce kterou by měli dostat právě od Kumránců, které nechtěl rozzlobit. Jaké rozhodnutí je to správné? To nemá jednoznačnou odpověď, dokonce ani když to - na rozdíl od scénáristů - postavíme jako "blahobyt jedince" vs. "blahobyt větší skupiny lidí". A tak, i když v kontextu zábavné show "Jistě, pane ministře" se jako správná odpověď jeví ta jediná, je to právě mediální pokřivení světa (v tomto případě dokonce od BBC), které toto trapné zjednodušení umožňuje.

A v tomto kontextu se náhle původní šok mnoha lidí (nejen Britů) z rozhodnutí Spojeného království opustit EU jeví jako šok ve stylu zaměstnance, který po více jak 40 letech dal svému chlebodárci výpověď a najednou sedí odpoledne u piva a říká si "šmarjá, já to opravdu udělal, co se mnou bude?". Mimochodem - tyhle pocity znám i já sám, a také ze svého okolí a často i od svých mnohem mladších (a mnohem kratší dobu v jednom zaměstnání setrvávajících) kamarádů a známých, kteří toto provedou. Je to jen a pouze narušení "statusu quo". Ten pro nás totiž představuje bezpečí, klid. A z tohoto bezpečí, zaběhnutých věcí a známých postupů bylo náhle UK vytrženo. Je to sprosté pro ty, kteří to tak nechtěli, kteří by stabilitu neměnnosti potřebovali (namátkově například: mladé rodiny s malými dětmi). Zůstat tam by bylo sprosté pro ty, kteří chtěli změnu - oni nevěděli jakou, jen věděli, co nechtějí. Vědět co nechci, to je také dobrý důvod!

A zkušenost - v tomto kontextu možná jen moje, ale troufnu si tvrdit že i historická - praví, že "jedině průšvihem se věci mění". V měřítku tématu, o kterém zde píši, se zpravidla jedná o válku, velká přírodní neštěstí, občanské nepokoje atp., zatímco brexit (Brexit?) je ještě příjemný 'průšvih'. I pro EU, která sama to přirovnává k něčemu jako k facce. Ještě neleží v bezvědomí, zmlácená baseballovou pálkou se silným krvácením do mozku na JIP. A stejně tak pro Spojené království to neznamená nic víc, než to, že se bude muset naučit hrát podle jiných pravidel, musí si vzpomenout na postupy, které používalo před 40ti lety, některé - v kontextu zcela nové geopolitické situace - bude muset i znovu vymyslet a nebude se moci hudlat do pohodlné přikrývky známé infrastruktury a rozdaných karet. A stejně tak byly nově rozdány karty i v Unii, i ona náhle musí čelit nové situaci. Za to budiž díky! Ne proto, že je Unie špatná, ale že najednou má zatraceně dobrou šanci stát se (ale z jakého pohledu?) jinou, "lepší". Stejně jako Tornádo Lou po katarzi konfliktu Horáce "Hogo Fogo" s Limonádovým Joem. Tak trochu to připomíná situaci, kdy si po letech koupíte nový župan a trepky. A nevyšlapané trepky tu a tam tlačí, nesepraný župan je trochu hrubý, někde snad i svědí.

A tak Brity čeká prošlapání nových trepek, nové seprání županu. A to je prostě "jen" nová výzva, na kterou (jak ukazuje historie) zpravidla britská společnost reaguje silným semknutím, ostatně jako většina zvířecích smeček - vzpomeňme si sami na sebe v průběhu druhé poloviny 20. století (trochu zjednodušeně: tu část mimo partaj i tu v partaji!), méně pohodlí, ano, mnoho jednotlivců na to doplatí, stejně jako jednotlivec doplatí na to, že nějaký tatíček car chce z matičky Rusi udělat (zase) jednou velmoc (to je prostě také jen změna statusu quo, která i jedincům přinese jak lepší tak i horší život).

Trochu se bojím, jak by takový exit dopadnul u nás - model kauzy kvalifikace M. Sáblíkové je toho dobrou ilustrací: něco jsme si nějak zafixovali, už nad tím dál nemyslíme, nevynakládáme námahu na "aktualizaci", jedem podle toho statusu quo jak podle jízdního řádu a protože jsme se (včas) neadaptovali na změnu, tak jsme najednou vykolejili. Co to znamená? Pokud chceme přežít, tak je to jednak průšvih, jednak moc práce na to ho dát do pořádku, a konečně ještě více práce na to, aby k němu příště nedošlo, postihy, odpovědnosti, likvidaci sportovní kariéry. Smutné. Smutné? No, jak pro koho, jak v kterém čase. Do budoucna to třeba jiné, další 'Sáblíkové' přinese to, že už její kvalifikaci na LOH bafuňáři neprošvihnou, už vynaloží mnohem více práce na to, aby nebrali věci jako dané.
A to je správně obětovat pro tuhle (nejistou) budoucnost tu dnešní Martinu? Nebo je správně obětovat tu budoucí a tvářit se jako že se nic nestalo?

A úplně stejně tak bychom se my všichni mohli na světové scéně stát tou dnešní Martinou Sáblíkovou, kdybychom si 'czexit' střihnuli my. Nebo vy víte, jak se vyjednává dovozní kvóta na vepřové do Německa? Nebo tušíte, koho v Paříži či Madridu jít ukecat, aby se vyvezené "Pomazánkové" mohlo jmenovat "beurre" či "mantequilla"? Kdo umožní našim šlechtitelům prodat do Alsaska nové odrůdy vinné révy a jak vůbec lobbovat pro jejich vstup na francouzský trh? A kdo zaplatí ty miliony člověkohodin lidí, kteří tohle budou muset zařídit ? (A to ať už v cenách výrobků když to budou zařizovat průmysloví obchodníci, nebo na daních, pokud to budou řešit úředníci státní mašinerie.) A jak si zařídit, že banány za tržní cenu za jeden kilogram nebudou mít 5 cm na délku?

Ale tohle všechno teď Brity v rámci prošlápnutí trepek čeká. A budou s tím mít problémy a možná to zvládnou lépe a možná hůře a možná - pokud použiji opět náš hypotetický exit v tom přirovnání - budou moci mít zase "pomazánkové MÁSLO" a odbyt pro ty sazenice a nikdo jim nebude regulovat banány, ale také se jim na trh dostanou banánoví trpaslíci, volná ruka trhu si bude moci začít své pirátské řádění v prostředí nedokonalé konkurence, na které obyčejný spotřebitel doplatí, to celé za mnohem vyšší cenu to vůbec nějak zorganizovat (protože buď spotřebitel špatně koupí, nebo bude mít mnohem vyšší náklady svého času a energie na to si uhlídat, co kupuje - o ochraně těch kteří už/ještě nemohou ani nemluvě!). A Sáblíková nebude moci jet na olympiádu. Ale ta druhá, ta v budoucnosti, na tom už může být líp. V něčem. Protože buďto mě někdo (rodiče, společnost, unie) pomáhá, chrání a "vede", ale to pak tomu někomu musím postoupit část své svobody. A to bolí. A nebo tu svobodu mám celou, ale pak s ní taky mám mnohem víc práce a režie na její správu a udržení. A to bolí. Taky.

Že je celý článek plný divných protimluvů? Ano, přesně tak - ale přesně také tak jsou teď plni protikladů sami Britové. Kdysi šok a nevole, teď naopak nemístná euforie, a hned zase naopak střízlivé pohledy Financial times ale vydávané za až příliš negativní varování, to vše jsou jen emoce z faktu změny, ne z jejích důsledků, které ještě ani teď nikdo přesně nezná (ani ty globální, tím méně ty přímo na něj dopadající). Mimochodem - i samotný původní pokles libry hned po Brexitu neznamená, že by náhle Spojené království přestalo pracovat, že by jejich ekonomika přestala mít svoji hodnotu. To jen finanční ekonomika, už úplně odtržená od reality ekonomických statků, reaguje na základě svého jediného zdroje: lidského rozhodnutí. A to je prostě závislé na subjektivních pocitech - v tomto případě strachu z neznáma. Třeba Britům pomůže, když zase přejdou na zlatý standard :-) (či nějakou jeho obdobu). Důsledky jejich kroku vždy budou. Sumárně podtržené ani dobré, ani špatné - protože budou i dobré, i špatné. Pro nás (Vás? mě?) možná převáží ty dobré. Nebo naopak. Evropská unie je unikátní zřízení, unikátní nástroj lidské interakce. Ale není jediným nástrojem a není samospásným nástrojem. Nechť dámy odpustí, ale pánská část populace má na tohle krásné přirovnání: je to jako se ženskými - bez nich to nejde a s nimi taky ne. Británie si jen vybrala jinou cestu. A tak trochu donutila začít hledat jinou cestu také Unii a tedy i nás. Jinou cestu. Jinou. A ne 'buď a nebo': cestu spásy nebo cestu zatracení. Jen jinou.