Nedalo mi to, abych nereagoval na článek kolegy Voříška o zrušení tělocviku na školách. Článek podle mého názor nemá za cíl zrušení tělocviku jako takového, je potřeba jej chápat v širších souvislostech, než mnozí diskutující. Pozastavuje se nad školstvím jako celkem. Ale vraťme se k příkladu tělocviku...
Co mě trápí na tělocviku je spíš to, že mě nenaučil sportovat. Přesně naopak - dodnes jsem nešikovný, obtloustlý a hlídání jakés takés kondice je pro mě dodnes utrpením, zvlášť v kombinaci s traumaty z hodin tělěsné výchovy (kterých vás v tomto blogu ale ušetřím :-). Mě (jako klienta školy) ale nezajímá, že k tomu nemám vztah a nemám na to vlohy. To je totéž jako se zpěvem - kdyby bylo školství co k čemu, tak mě zpívat naučilo. 13 let jsem hrál na klávesy, jedna z prvních věcí kterou jsem si pořídil za více než násobek svého platu nebylo (jak je dnes dobrým zvykem) osobní vozidlo, ale klávesy, muziku miluju, jeden z komplexů, který mě dodnes na mém životě opravdu trápí je, že neumím zpívat. Ale i přes tento můj interní pozitivní tah na tuto metu se nikomu nepodařilo mě to naučit. Stejně jako tělocvik, ke kterému jsem navíc "vztah" (a opravdu jen v uvozovkách) našel až později.
Proč není školství toto schopno? Proč vyučuje tak, že často ani ty děti, které by k dané věci pozitivní přístup měly, jej ztratí, nebo jejich snaha vyzní vniveč? Jak pak mají dopadnout v těch případech, kdy je jejich vztah k danému předmětu indiferentní nebo dokonce záporný? Jak k tomu přijde takový malý človíček, který prostě něco dělá špatně a i přes úpornou snahu je mu to houby platné? (Dělá něco špatně a zrovna neví co - ostatně, ruku na srdce, jak často si zvládáte diagnostikovat a napravit vlastní chyby? ... jen zjistit co v životě člověk dělá špatně je občas obtížné, najít správné řešení skoro nemožné) Dobře, život je boj, ne vždy nás někdo povede za ručičku, čím dřív to zjistí, tím možná lépe - ale je toto ten správný okamžik? Je správné obětovat znalosti a schopnosti budoucího lidského jedince, jen proto, aby se naučil bojovat? Když nad právě tím, aby se toto nestalo, má bdít vyučující (který by měl bdít i nad tím, aby se to nestalo třeba leností, nebo z jiných příčin)?(*)
A proto tedy tady vidím tu hlavní chybu: Nic není otázka talentu, vloh, předpokladlů, schopností, vše se dá naučit, při nejhorším do určité míry (jako já v muzice) vydřít (nadřít - podle předmětu :-). A jestli to školství není schopno s dítětem udělat (bez traumat) tak nemá školství ve školství co dělat!
Douška: To není anarchistická snaha zrušit školy, to je jen demonstrace toho, že jsou nekompetentní.
(*) A jen tak mimochodem, můj o 20 let mladší bratr Gaston sice nejspíš není zrovna vzorně vychovaný školáček, ale když začal neustále "vyrušovat" a běhat k tabuli, protože na ni špatně viděl, jediné čeho byla schopna jeho vyučující třídní na ZŠ Řeh****va Brno, bylo psát mu poznámky. To, že špatně vidí se maminka dozvěděla až (náhodou) od jeho spolužáků! A na tuto školu já chodil taky - lidé se mění, paskvil zůstává... Nakonec ty (tak často až "kruté") děti byly spravedlivější než jeho pedagožka...
